Z Akity míříme dále na sever na ostrov Hokkaidó. Tato 662 km dlouhá cesta zabírá podstatnou část dne. Z onsenu Tsuru-no-yu vyrážíme autobusem na vlak relativně časně v 8:30, abychom v Sapporu byli po půl šesté večer.
První úsek cesty je sice Šinkansenem ale jen po již zmíněné tzv. „Mini-Šinkansen“ trati do Morioky, kde se napojuje na VRT Tóhoku Šinkansen. Tady přijíždí do horské staničky Tazawako.
Zatímco se „náš“ Komači při příjezdu spojil s „velkou“ E6 pro cestu do Tokia, my vystupujeme a čekáme na vlak opačným směrem. Máme hodinu času, tak jdeme na chvilku do města na kávu. Též si v nádražním obchodu kupuji „obentó“, oběd v krabičce, jíst se bude v během cesty v Šinkansenu jak je zde dobrým zvykem.
Šinkansen E6 Hayabusa z Tokia do Šin-Hakodate na Hokkaidó právě zastavuje v Morioce. Nás tímto vlakem čeká 1h 50 jízdy do Šin-Hakodate. Vlak jede rychlostí 320 km/h na severní cíp Honšú a odtud už pomaleji novou částí zprovozněnou minulý rok vedenou podmořským tunelem Seikan (čte se Sékan).
Vzhledem k velké hloubce tunelu v něm panují vysoké teploty a tak se vlak ochlazený na vně panujících cca 10 °C pokaždé takto orosí než se jeho stěny během minut prohřejí (pohled z okna). [iPhone]
(C) WIKIPEDIA
Tunel ma 53,8 km, z toho pod mořem je 23,3 km. Do minulého roku se jednalo o nejdelší tunel na světě. Motivací ke stavbě byla ztráta několika lodí a trajektů, které se ve zdejším moři potopily, což stálo životy tisíců lidí. Nejznámější je Tója maru, která se potopila během tajfunu v roce 1954. Výstavba tunelu započala už v roce 1974 s přípravou pro provoz Šinkansenu, otevřen byl v roce 1988 pro klasické vlaky rozchodu 1,067 mm.
V roce 2016 zde byl po doplnění třetí koleje pro normální rozchod 1,435 mm pro Šinkasen zahájen provoz rychlovlaků a skončil zde naopak provoz běžných vlaků – vyjma silné nákladní dopravy a speciálních jízd. V celé délce souběhu s úzkým japonským rozchodem je rychlost Šinkansenu „jen“ 140 km/h z důvodu omezení tlakových vlivů a snížení nebezpečí, že Šinkansen tlakem ohrozí (vychílí) kontejnery na vlaku jedoucím po soudení koleji. Před vězdem do tunelu je ve vlaku hlášení, které cestujícího znervózní zmíněním parametrů jako jsou hloubka pod mořským dnem 100 m a hloubka pod mořskou hladinou 240 m a aby cestující věděl který tunel to je, protože na trati to není jediný tunel, ve skutečnosti je v okolí celá řada dalších tunelů na Seikan těsně navazujících. V budoucnu, až se ověří a vyřeší všechny nejistoty a rizika z míjení vlaků různých katergorií by měla být rychlost zvýšena až na 260 km/h (na kterou je tunel projektován). Jízda tunelem trvá v současnosti necelých 30 min.
Prozatimní konec trati Hokkaidó Šinkansenu v Šin-Hakodate-Hokuto. Tato fotka je z nástupiště, nedlouhá sekce tělěsa tratě končí ve svahu, kde je již ražen další dlouhý tunel pro pokračování směrem do Sappora. Hokkaidó je jako ostatní japonské ostrovy velmi hormaté a tak i tato vysokorychlostní trať povede významnou částí v tunelech. Otevřena má být v roce 2031.
Po vystoupení z vlaku se do nás pouští ledový vítr, během pár posledních dní je to neustálý pokles teplot jak jedeme na sever. A jak je tělo navyklé na vyšší teploty z minulého týdne, je to docela šok. Dobře, že máme ty péřovky.
My přesedáme ze Šinkansenu a jedeme 3h 30 tímto motorovým expresem Hokuto dále do Sappora (cca 250 km). Vlak je vytopený, pohodlný a kromě částí kde přešplhá hory jede po pobřeží, takže se můžeme kochat výhledem na moře.
Interiér zelené třídy vlaku Hokuto [iPhone].
Cesta po pobřeží vypadá takto [iPhone video].
Abych nějak doložil tvrzení o pohodlnosti, zde je několik detailů. 🙂 Na to že to je docela stará herka je to uvnitř pohodlný, čistý a velmi zachovalý interiér, mírně prosycený odérem nafty, protože každý z vozů vlaku má motor a vlastní pohon. [iPhone]
Sapporo 札幌
Večerní výhled z hotelu přes řeku Toyohira na centrum Sappora.
V Sapporu nás zastihlo ochlazení, resp. jednodenní pokles teplot pod bod mrazu. Trávíme zde po přespání celý den, takže to vypadá zajímavě. Výhoda je, že se zde podobně jako u nás topí v interiérech, takže návštěva restaurace, hotelu, kavárny je příležitostí se ohřát, což tak docela neplatí v jižnějších oblastech Japonska, kde topení nebývá běžnou výbavou – maximálně se přitápí klimatizací.
Ráno se probouzíme a výhled z okna napovídá, že to dnes nebude žádný med.
Celý den bude zima, silný vítr a vydatné sněhové přeháňky. Zajímavý je též výhled na prudké (i když dočasné) oteplení, ale to už tu nebudeme.
Metro v Sapporu. [iPhone]
V Sapporu je městská doprava tvořena sítí autobusových linek, třemi linkami metra na pneumatikách a jednou tramvajovou okružní linkou. Uspořádání města je poměrně moderní, zejména centrum kolem nádraží je v podstatě pravidelná síť, ulice se jmenují kupříkladu první jižní, první východní a tak dále na tento způsob, což je celkem dobré pro orientaci, zvláště v Japonsku, kde se ulice obvykle nijak nejmenují. Na druhou stranu to není zrovna záživné po takových ulicích brouzdat.
Co je v centrech japonských měst celkem běžné a i v Sapporu rozvinuté do velkého rozsahu jsou podzemní ulice (čikadó). Od jiných japonských měst se liší dveřmi a barérami proti pronikání studeného vzduchu do podzemí [horní řada iPhone]
Zde sledují hlavní třídu od nádraží a několik příčných ulic, takže nahoře je běžný provoz, pod tím čikadó s obchody, kavárnami a vchody do obchodních domů co jsou nahoře a pod tím jezdí metro. Celkem překvapivé je, že japonci zde hodně chodí, klidně i dvě stanice metra a dále, že často vidíme poměrně spoře oblečené lidi, to znamená, že za cestu nemuseli vystrčit nos do mrazivého vzduchu nahoře. 🙂 Na Google mapě jsou to červené oblasti viditelné při větším přiblížení.
Takto vypadá panoramatická záběr na křižovatku podzemních ulic pod povrchovou křižovatkou. [iPhone]
Počasí je silně nevlídné.
Tento vrch na periferii města dostupný tramvají je park Marujama.
Park je takto čerstvě zasypaný sněhem velmi pěkný, ale vzhledem k tomu, že nemáme vysoké boty, zůstáváme jen u nahlédnutí.
Takto nějak to vypadá počasí z tramvaje [iPhone video].
Ze Sappora to není daleko do hor a jsou hezky z města (z vyšších míst) vidět, zde je to naznačeno teleobjektivem.
Druhý den večer je poněkud běleji.
Druhý den ráno před check-outem vyrážíme na kávu a nakoupit obentó do vlaku, což je příležitost zde představit, jak obvykle vypadá patro s potravinami v dolních až podzemních patrech obchodních domů. Je tu vše od základních potravin, přes sladkosti až po hotové onigiri a krabičky obentó. Někde zhotovují sestavu na přání, což jsem podstoupil (s nutností to vykomunikovat 🙂.
Brzy odpoledne pak vlak směřujeme zpět na jižní cip ostrova Hokkaidó do Hakodate.
Obentó zakoupené v obchodním domě popsaném výše, neboli oběd do vlaku. Tohle je moc hezká stravovací kultura na cesty v Japonsku, moc moc mockrát lepší než bagety Crocodile a podobné zacpávače. [iPhone]