秋田 Akita

 

Po neděli trávené s rodinou v Tokiu vyrážíme tentokrát na sever. Dost se těším, protože sever Japonska ještě vlastně neznám, nejdále jsem byl zatím v Sendai. Trochu se netěším na pokles teplot, protože v horách a bude ještě docela zima, možná i sníh a tak balíme do batohu i „mobilní péřovku“ (takovou tu co jde srolovat do malého balíčku), šálu a další zimní propriety. V prefektuře Akita budeme trávit dva dny s přespáním na dosti odlišných místech, ale v rámci lokační logiky tohoto webu jsou všechny v této jediné kategorii.


Hlavní vysokorychlostní trať směřující na sever se jmenuje Tóhoku Šinkansen, z ní dále odbočují v zásadě dvě tratě, kterým se říká „Mini-Šinkansen„. Mini proto, že tyto odbočné tratě nejsou vysokorychlostní a jsou to původní tratě JR přerozchodované na rozchod Šinkansenu, nicméně ostatní parametry zůstaly původní pro běžné vlaky. A protože jsou „běžné“ Šinkanseny výrazně širší než ostatní vlaky, vysokorychlostní jednotky co přejíždí na Mini-Šinkansen musí být výrazně užší. Zde na fotce je ten nejmodernější z Mini-Šinkansenů: Šinkansen E6 ve stanici Ómija (ta patří do oblasti „velkého Tokia“).

465 km tyto jednotky jako vlak Komači jedou rychlostí 320 km/h po vysokorychlostní trati Tóhoku do města Morioky, spojené s vlakem obsluhujícím Tóhoku Šinkansen, typicky Hayabusa. V Morioce se vlaky rozpojí a E6 sjede na trať Mini-Šinkansenu, pokračuje skrze hory ve středu ostrova po jednokolejné trati plné oblouků na západní pobřeží do města Akita a to rychlostí kolem 80 km/h. Nás v tomto vlaku čeká urazit vzdálenost 564 km za 2h 34 minut do města Kakunodate v horách Akity.


Na předním E6 jsou patrné vysunuté plošiny překlenující širokou mezeru mezi nástupištěm a vlakem, které se během rozjezdu sklopí. Sklopené jsou pochopitelně i u nástupišť na Mini-Šinkansenu, kterým šířka vlaku odpovídá. Zadní zelená jednotka je E5 jezdící trasu Tokio – Hakodate na Hokkaidó (v nejdelším rameni).


GPS v telefonu potvrzuje 320 km/h (v momentě screenshotu 317). 🙂
To nějak tvůrci aplikace podcenili s tou ručičkou jen do 240 km/h.

 

Kakunodate  角館

Kakunodate je malé městečko mezi horami, které se dá během hodinky projít pěšky (cca 14 000 obyvatel). Známé a navštěvované je pro aleje kvetoucích sakur (na to jsme tu moc brzy) a zachovalou historickou čtvrť samurajských domů bukejašiki. To že jsme se trefili mimo zdejší sakurovou sezónu je příjemné, protože si člověk může vychutnat venkovskou atmosféru historických domů bez velkého návalu.


Takto vypadá ulice v Kakunodate se samurajskými domy. Opravdu hezké je spojení s přírodou.


Pohled do jednoho z volně přístupných domů.


Do mnoha z domů je možno volně nahlédnout a porovnat tak jejich různé typy, lišící se podle postavení původních obyvatel.


Některé domy jsou přístupné za poplatek a jsou aranžovány jako muzea. Zde je dům vysokého městského úředníka.


Velice hezký detail. Bylo nám vysvětleno, že nejlepší atmosféru měly tyto hry se světlem, když byl zdrojem světla oheň a zvířata pak tančila po stěnách.


Toto není samurajský dům, to je zajímavá kavárna Nezuneko, což znamená „Myškočka“.


Její interiér je poměrně neobvyklý a pak kavárník je hovorný a zajímavý člověk, který miluje starožitnosti.


Takto vypadá průčelí restaurace, kam bychom určitě měli zajít na nudle udon (dřevěné vývěsky jsou výběr z menu).

 

A taky že jo. Udóóón, to miluji, mňam. 🙂 [iPhone]

 

 

Tazawako  田沢湖

Další den máme kratší přejezdy a bude se obdivovat příroda. Tazawako je jezero v profektuře Akita a to ne ledajaké. Jedná se o sopečnou kalderu (to znamená „díru po sopce“ co tu kdysi byla a ničivou explozí byla rozmetána). Se 423 m hloubky se jedná o nejhlubší jezero Japonska, jeho dno se nachází 174 m pod úrovní hladiny moře. Na okolních svazích je řada lyžařských areálů.

Je první polovina dubna všude v okolí jsou zbytky sněhu (na 40 rovnoběžce ve 250 m nadmořské výšky to může překvapit).

K vyhlídkové jízdě využíváme běžný linkový autobus, který má v jízdním řádu i okružní jízdu se dvěma zastávkami na focení


Džindža Gozanoiši na břehu jezera.


Pohled na torii džindži Gozanoiši s jezerem Tazawako je velice impozatní.

 

Njútó onsen  乳頭温泉郷

Stejný den odpoledne autobusem míříme do onsenu na který se moc těším. Nyjútó onsen je ve skutečnosti několik zařízení různého vybavení a různé úrovně romantiky, nicméně my míříme do Tsuru-no-ju (鶴の湯). To jsou lázně ve velmi klasickém stylu s tradičním japonským ubytováním i stravou a s celou řadou koupelí v sirnatých termálních vodách.

Zhruba půlhodinová cesta autobusem od železniční stanice u jezera Tazawako do hor je poměrně překvapivá, protože s každou minutou je více a více sněhu, navíc se spouští opravdu prudký liják, no spíše to vypadá, že tady jsou srážky neustále, kdy je člověk za 5 kroků mezi autobusem a přístřeškem „durch“ [iPhone].


Poslední fázi cesty zajišťuje lázeňský minibus. Tady je v zimě asi opravdu hodně směhu, když to ani v lijáku nezmizí [iPhone].


Oblečení necháváme v pokoji – chodit jen v Jukatě a v pantoflích v tomto podnebí je docela zvláštní pocit. Ono se ostatně počítá, že si člověk bude nahřívat kosti v horké vodě a ne bloumat venku s foťákem a bojovat při tom z deštníkem zmítaným větry.


Vstup do lázní Tsuru-no-ju. Všude jsou spousty sněhu, leje jak z konve a kolem se line sirnatý zápach pramenů (po první koupeli ani není nepříjemný).


Je tma jako v pytli, bojuji s deštníkem, musím fotit na ISO 1600, je mi v tenké Jukatě dost zima, ale atmosféra je úžasná. Takhle nějak si představuji romantické Japonsko. Možná si řeknete, proč se pořádně neobléct? Není to doporučeno a to z toho důvudu, že na pokojích je jen omezené místo k sušení, všude jsou rýžové rohože tatami a tak je přinášení zbytečné vody do interiéru nežádoucí. Totéž se týká bot.


Stará budova s rýžovou střechou s velmi žádaným ubytováním. Každý pokoj má vlastní vstup zvenku.


Toto je recepce a budovy vpravo jsou různé lázně. Přístup je do všech, samozřejmě s respektováním rozdělení podle pohlaví.


Za bambusy se skrývá velká společná koupel (asi bychom tomu říkali bazén, kdyby to nebylo horké), kam mohou obě pohlaví. Pak jsou tu ještě soukromé společné koupele (pro dvojice) a klasické koupele separované podle pohlaví. Do lázně se (obecně) chodí na adama a evu, nicméně voda není průsvitná a dámy mají i skrytý vstup do vody, takže ostýchavci mají toto ošetřeno. V noci v dešti v zimě jen při svitu petrolejky byla tato venkovní koupel zážitek, jaký už jsem dlouho neměl.

Vypadá to cca takto (Foto z oficiálních stránek  乳頭温泉郷)

Já jsem tam pochopitelně fotit nemohl.


Zde se uvnitř nachází restaurace v japonském stylu (sezení na zemi, otevřené ohně irori). Obsluhující starší pán je velmi neformální, což je v Japonsku příjemná a nečekaná změna.

 

Jídlo je opravdu vynikající, zážitek je rybka upečená jen na ocelovém trnu v ohništi. Ještě pořád nejsem zvyklý jíst celou větší rybu se vším všudy, ale tato byla delikatesní. [iPhone]

 

Jinak je vhodné nastudovat alespoň nějaké základy znaků japonštiny (minimálně znak pro mužea ženu + čísla), znaky pohlaví pro to, aby jeden věděl do kterých koupelí má přístup a čísla, aby poznal číslo pokoje (na fotce 63). 🙂 Spí se pochopitelně na Futonu, to znamená na takové silnější podložce položené na zemi na rohožích tatami. [iPhone]

 

 

Následuje cesta na ostrov Hokkaidó do Sappora.

Komentáře jsou uzavřeny.