函館 Hakodate

 

Ónuma kóen 大沼公園

Sappora opouštíme vlakem po stejné trati jako při cestě na sever, tedy expresem Hokuto směr Hakodate. Nicméně první den cesty nedojíždíme až na jižní výčnělek Hokkaida a „kousek“ před Hakodate vystupujeme a přebýváme u parku Ónuma.


Jedná se jen o zastávku a malinkaté spíše turistické městečko co se večer úplně vylidní


První třída vlaku Hokuto má takto vytažená okna nahoru, takže je z vozu příjemný výhled.

Jsou to tuším dvě jezera s řadou ostrůvků, rozdělené jednou větví železniční tratě (trať se zde rozděluje na dvě trasy objíždějící masiv hory Komagatake, jedna po pobřeží, druhápřes vrchy vnitrozemí). Hotel je hned vedle stanice a do přírodního parku to není daleko.

A nyní již z procházky po vyhlídkové trase. Ta není nijak náročná, ale po hezkých můstcích přechází několik ostrovů a pohledy to jsou moc pěkné. Jsem úplně sám, turisté už odcestovali, takže kochačka a klid na focení.


Jezero Ónuma se zasněženým masivem hory Komagatake.


V jižní části je seskupení malých ostrůvků, přes část z nich vede po mostech stezka.


Toto je již ráno, kdy okruh opakuji. Sice opět prší, ale atmosféru to má jinou a neméně pěknou.

 

Před polednem po check-outu z hotelu již následuje vlakový přejezd do Hakodate což je asi půlhodina cesty.

 

 

Hakodate 函館

 

Hakodate je velice zajímavé město vklíněné do poloostrova Kameda na jihu ostrova Hokkaidó. Asi nejdůležitějším místem je přístav, který do nedávna umožňoval jediné spojení s „hlavním“ ostrovem Japonska Honšú. Byl to také první Japonský přístav, který dostal povolení se otevřít světu a začít přijímat plavidla ze zámoří. Historie města je celkem bohatá, navíc Hokkaidó bylo oblastí Ainu, původních obyvatel Japonska, moderní historie zase přinesla zahraniční vlivy a tak je město velmi kosmopolitní a nejaponsky vypadající.

Ve městě jezdí tramvaje, velmi typicky pro Japonsko pouze jednovozové a poměrně archaického provedení. Jsou zde dvě linky a celková délka sítě je asi 18 km. My směřujeme na nejjižnější cíp. Původně jsme chtěli na horu Hakodate, ale vzhledem k tomu, že její špice byla většinu doby v mracích jsme raději prošli kus rybářského přístavu.


Pohled z také běžné uličky, které jsou v tomto městě poměrně široké, na horu Hakodate.


Rybářská flotila odpočívá. Ty všechny lodě mají cosi zvláštního!


Lampy a leflektory značného výkonu. Žena se diví, že nevím k čemu to je. Inu je to lákání „ika“ což jsou česky olihně pokud se nepletu. Malí hlavnožci v této části japonska velmi populární.


Když už se hovoří o olihních, tak tady je meníčko sofutokurýmu (točené zmrzliny) s mnoha chutěmi, jak už je v japonsku obvyklé obvyklými i neobvyklými. (zde jahoda, borůvka, čoko, vanilka, žlutý meloun a a a…  ikasumi? Co to je? Čerň olihně? Překvapivě je to tady na jihu Hokkaidó populární (jako hodně často viděná) příchuť.  [iPhone]


Výhled na ne úplně klidné moře a to je dnes poměrně klidné počasí bez větru. To naproti není Honšú, to je Hokkaidó viděné z výběžku polostrova. Šinkansen tamtudy míří na jižní cíp a vnoří se do Seikan tunelu, aby podjel tyto neklidné studené vody.


Stará radnice v evropském slohu. Celá budova je mimochodem ze dřeva.


Luxusní výhled na Hakodate z parčíku před starou radnicí.


Další ukázka pro japonsko netypické architektury (stojící ve stínu moderní budovy).

 

Pro Hakodate je typický též rybí trh, který má má klasickou tržnicovou atmosféru a lidem se podbízí jak restaurace tak prodejci ryb a jiných mořských potvor. Na Hokaidó jsou velmi populární a hojně loveni krabi všech druhů, včetně obrovských hlubinných „pavoučích krabů“, nevím přesně jak se nazývají česky. Krabí nohu jsem i ochutnal, ačkoliv celý servírovaný krab je pro mě noční můrou (uznávám, že to není špatné maso, ale já mám s osminohými členovci malinko štítivý problém a když pak to strašidelné zjevení má půl metru, tak se mi přestává dostávat krve v horné polovině těla. 🙂  Račte si kliknout pro zvětšení. [iPhone]

 


Zdejší restaurace mají v přední části vystavené ryby a podobné věci a jsou tam též lovci hostů. Do této restaurace jsem se nechal zlomit, protože dámy projevily vyjímečně dobré znalosti o Česku. [iPhone panorama]

 

Každopádně bylo o co stát, jídlo bylo výborné a ryby velmi čerstvé. V miso polévce se též ukrývaly zde obligátní krabí nohy, ale co už, holt to k tomuto místu patří. [iPhone]

 

Je na čase se vrátit do Tokia, už je podvečer a tak se vracíme na nádraží, kde v obchodě kupuji na dlouhou cestu onigiri k večeři. Máme před sebou 850 km cesty a chceme být v Tokiu rozumně (do 22h) – je tedy poněkud zvláštní pocit ještě v 16:30 bloumat po Hakodate. Nicméně je to tak, na celou cestu potřebujeme jen 4h i cestou a s přestupem z Hakodate lineru.


Vzhledem k tomu, že je Hakodate na poloostrově a trať Šinkansenu by musela dělat v budoucnu značnou zajížďku či úvrať, je tato stanice cca 20 min jízdy běžným vlakem od centra města (ve střední části šíje polostrova). Spojení na Šinkansen zajišťuje tento „Hakodate liner“ + další pravidené vlaky dle uvážení cestujících.


Nosatý Šinkansen E5 vlaku Hayabusa, který nás rychlostí 260 km/h zaveze na jižní výběžek Hokkaida, dále rychlostí 140 km/h projedeme 82 km dlouhý úsek společný s běžnou železniční tratí v podmořském 54 km dlouhém tunelu Seikan a z Aomori na severu Honšú pak rychlostí 320 km/h do Tokia. To znamená z tohoto místa 832 km za 3,5 hodiny.


Aerodynamické usměrňovače proudění v místě sběračů.


Když už jsem výše zmínil v „kombini“ tedy malé samoobsluze (japonský výraz je pokřivený z anglického „convenience store“) koupené onigiri, tak bychom se tomu mohli pověnovat malinko detailněji. Jsou to bochánky rýže plněné kde čím a zabalené v řase nori (je to ta samá do které se balí suši rolky). Obvykle jsou trojúhelníkového tvaru, ale ne nutně. Je to asi nejtypičtější domácí svačina v Japonsku a jako hotovky jsou prodávány i v obchodech. Ty „masové“ (ne od masa, ale od masy) mají speciální dvouvrstvé balení, aby řasa během času neprovlhla, protože po dni skladování taková rozpuštěná řasa už není úplně gurmánský zážitek a jak víme, výrobky z řetězců nejsou čerstvě vyrobené před zakoupením. Většina cizinců si s tímto speciálním obalem hned neporadí, protože návod je jen v Japonštině a malá zakroužkovaná číslíčka 1, 2, 3 v rozích nemusí být úplně vysvětlující. Já sám jsem při první návštěvě v roce 2006 zpočátku rval obal „po našom“ a rýži pak balil ručně (přičemž se lepí na prsty a člověk se upatlá) a přitom je to tak elegantní. Jedna z malých magií Japonska. Takže přímo z paluby Hayabusy originální „Onigiri unpacking“. [iPhone video]

—> Dalším cílem bylo Kusatsu.

Komentáře jsou uzavřeny.