Cesta do Japonska je přes Frankfurt, odkud letíme na letiště Tokyo Haneda Boeingem 777 ANA (JA-786).
Japonsko je země prodejních automatů. Jsou všude. Zde uvnitř lázní v Kakunodate. Jak jsem u Tsuru-no-ju zmiňoval vhodnou znalost několika znaků, tak zde je příklad vstupů do lázní a vchod podle pohlaví je jen v kandži.
To tablo ve přední části autobusu je ceník. Po nástupu se utrhne lísteček s kódem stanice (nebo se udělá check-in na kreditové kartě) a při výstupu se v tabulce najde cena.
Motivační schodiště v obchodním domě Tokyu hands (má všechno). Můžeme si odměřit, kolik spálíme dobrot co jsme do té doby spořádali.
Sbírka známek nabízená v katalogu v expresu JR. No, levné to není.
Místo v Šinkansenu je skutečně luxusní, žena ani nedosáhne nohama na sedadlo před ní. Stolek se od sadadla vpředu oddaluje na výložnících, aby byl vůbec v rozumném dosahu. Kompletně elektricky nastavitelné sedadlo v jednotce E7 je také moc pěkné, nechybí držák na nápoj v područce (to očko na boku).
Nádraží v Ómija. Je to velký přestupní uzel mezi Šinkansenem a místními vlaky a je zde hromada obchodů. Zajímavá je třeba udon restaurace vpravo, která na naprosto minimálním prosotoru (má jen pár m2) vytváří iluzi útulnosti (obvykle se sedí zády k proudícím davům.
Odjezdové tablo autobusů v Hirošimě není úplně „cizinec friendly“. 🙂
Menu restaurace v Kurašiki. Úplně vlevo trochu dole podlouhlý nápis, co to tu máme. しょうゆあいす, zmrzlina s příchutí sojovky? To jsou věci.
Návrat do Evropy je tímto Boeingem 747-8i (D-ABYG) Lufthansy a musím konstatovat, že jeho ekonomická třída patří mezi poměrně pohodlné. Zde je na letišti Tokyo Haneda před boardingem.